Střelecký kopec

Narozdíl od předchozí písně, píseň 30 není spontánně napsaná, ale naopak je výsledkem cíleného přemýšlení o tom, o čem bych tak s Pokáčem mohl zpívat duet. Napadlo mě, že jsme stejně staří a šlo by toho využít. Navíc třicítka je takový věkový milník hodně omílaný, mnoho lidí ji oslavuje ve smutečním a považuje ji za konec toho zábavného, mladého života. Téma tedy bylo jasné, no a napsat pár věcí, co tíží třicátníky, už bylo to nejmenší.

Nastíním, jak vypadá takový nespontánní, zacílený, racionální vznik písně:

Věděl jsem od začátku, že chci sloku svoji, pak sloku jeho, kterou by si mohl napsat sám (což udělal), a refrén a prechorus zpívat společně. Napadl mě vtip, že budu lamentovat nad tím, že se mi rozšiřují kouty, což je nahrávka na smeč pro Pokáčovu plešatost. On toho ale záměrně nechtěl využít, protože měl pocit, že o tom, že je plešatej, zpívá už úplně všude. Což je pravda. Proto první sloka zůstala pouze neproměněnou nahrávkou…ale využil jsem ji k tomu, aby v písni bylo cello, což byl další můj požadavek, ovšem ne každý pochopil, že “co mám nad čelem, myslím to neznělé” v sobě skrývá taky možnost mého hudebního nástroje…

Prechorus byl vykalkulovaný jako zobecnění slok, ale aby nevystřílel hlavní náboje, které patří do refrénu, takže nějaké obecné sdělení jako “je to fakt těžký”, ale ještě nevyložit hlavní esa, se kterými se všichni ztotožní.

V refrénu tedy bylo jasné, že je potřeba vyjádřit dvě hlavní starosti třicátníků: 1) tělo nefunguje už tak skvěle jako dřív a 2) pokud jsi single, máš to docela blbý. Vzhledem k tomu, kolik zpráv, komentářů a reakcí jsem k tomu dostal mám pocit, že jsem se docela trefil do černého.

Druhá sloka by pak mohla nějak zmiňovat děti a že se nám teda do nich vůbec nechce. Pokáčovy odpovědi jsou pak už produktem jeho mysli, do té já nevidím, takže vám ji tu nemůžu popsat…

Protože nechat píseň celou v pochmurně sarkastickém duchu mi přišlo příliš fádní, bylo mi jasné, že by to na konec chtělo pozitivní pointu, kdy se vše v dobré obrátí. Před tímto veselým koncem by navíc bylo dobré dotáhnout to úplně do absurdity a druhý refrén dát vyloženě v pohřebním stylu (Ondra Zámečník pro tento záměr zahrál na klavír preludium a na harmoniku pohřební akordy)… Je zajímavé, že dostávám od lidí mnoho komentářů, že se s písní zcela ztotožňují, jen kdyby snad nebylo toho konce. Tak já doufám, že i tito lidé se nakonec ztotožní s písní kompletně celou.

No a to je i náš konec.

Tady naše cesta končí, můžete si dát minutu ticha, pokochejte se pohledem na Brno a můžete popřemýšlet, jestli vám cesta něco dala, byť třeba možná jen bolest v nohách. Kdybyste měli udělat vlastní cestu 20-30, kudy by vedla? A co by tam bylo za písničky? Můžete mi to pak klidně napsat. Ale nemusíte 🙂