Konzervatoř Brno

Po maturitě na matematickém gymnáziu jsem nastoupil na konzervatoř. Studoval jsem ji společně s informatikou na Masarykově univerzitě, ale trávil tu výrazně více času. Poprvé v kolektivu, kde převažovaly holky nad klukama, poprvé v kolektivu, kde převažovaly emoce nad racionalitou, poprvé v kolektivu, kde se lidé starali o to, jak vypadají, poprvé v kolektivu, kde se lidé neporovnávali na základě spočítaných příkladů. Ostříhal jsem si dlouhé vlasy, odložil kapsáče, přestal nosit výhradně trička z matematických seminářů či jiných akcí, kde byly zadarmo, a převlíkl se do košil, kvůli kterým jsem absolvoval strastiplné cesty do módních domů.

Jak moc vlastně člověka definuje kolektiv, ve kterém je? Byl jsem to víc já v těch kapsáčích a s mastnými vlasy, nebo v těch košilích?

Zároveň jsem se poprvé střetl s šuškandou, co se jako o kom povídá, a že je potřeba dbát na to, jak se člověk tváří a hlavně jestli vypadá dost skromně, jestli odpověděl na pozdrav tím správným tónem a pohyboval se tím správným způsobem. Dost se řešilo, jak se chovat, když jdou člověku gratulovat po koncertě. “Zahrál jsi výborně,” zní od někoho. A teď co na to? Rozhodně je potřeba nesouhlasit, protože pak by člověk vypadal namyšleně, že je se sebou příliš spokojen. Zároveň ale nesouhlas může být tak trochu falešná skromnost, nebo taky urážka gratulanta, neboť zpochybňuje jeho úsudek. Často to ovšem není gratulantův úsudek, ale společenský kalkul – ve skutečnosti si za vašimi zády povídá se spolužáky, jak to stálo za starou bačkoru. Hodně těžká nová dilemata. Stále jsem nevěděl, jestli si o sobě myslím příliš moc, nebo příliš málo, protože oba tyto názory se hodně často opakovaly (až později jsem se naučil se moc neřešit).

Jak moc by se měl člověk starat o to, co si o něm myslí druzí? Do nějaké míry je to přece užitečná zpětná vazba.

Ale pak se občas na párty všichni ožrali a zase se milovali…a nebo naopak ožrali a k smrti urazili, ale to bylo méně často.

Zkrátka, když mi bylo 20, byl jsem plný pochybností, nevěděl jsem pořádně kdo jsem, kam jdu, vlastně jsem neuměl ani nic moc, ale uvnitř sebe jsem měl nálož třaskaviny (v bytě mých rodičů jsou po té náloži stále nějaké šrámy). Vždy jsem měl radši věci intenzivní, nabité, prožité…

A přes veškeré pochybnosti, společenské intriky, šuškandy a klevetění, nás na konzervatoři spojovaly stejné slzy, které jsme ronili při 2. větě Dvořákova violoncellového koncertu, a stejně zrychlený tep u Prokofievova Romea a Julie, stejný panák vodky, které bylo nutno vypít po Šostakovičových symfoniích.

Jo a taky jsem dostal trojku z chování, ale to už je zase třeba jindy…

Další stanoviště je na můstku přes potok v Lužánkách.