Umřu

Salesiánský kostel

Co je to vlastně píseň, k čemu slouží? Podle mě je píseň vlastně zkondenzovaná myšlenka. Někteří píší tlusté knihy, disertace, eseje o smyslu bytí a vůbec všeho. My písničkáři v podstatě musíme zhustit myšlenku do jedné věty, pokud možno pravdivé (ale ani to není pravidlem) a pak tu větu dokropit rýmující se omáčkou. A o čem se kdy ve světě přemýšlelo, psalo, kázalo, a zabíjelo se, trápilo…než o smrti? Kolik náboženství, rituálů, knih, rad, a disertačních prací bylo vytvořeno právě kvůli otázce smrti?

A tak mě jednou napadlo, že píseň písní, která bude extrakcí lidského vědění, bude postavena na prosté větě, esenci všeho: “Umřu.”

A to vše mě napadlo, když jsem se jednou vrátil po letech na konzervatoř a žáci mi tam vykali. Myšlenka shrnující Platóna, Nietscheho, Jeho svatost Dalajlámu, či Halinu Pawlowskou, vznikla při tak prosté události, jako bylo jít si na konzervatoř pro noty.

Myslím, že téma smrti v průběhu života přichází stále častěji a poprvé člověku probleskne hlavou právě když se blíží třicítka… Samozřejmě, že o smrti jsem věděl i předtím, ale nepřipouštěl jsem si, že se týká i mě. Jasně, že mi umírali prarodiče, věděl jsem, že jednou to budou i rodiče, kamarádi…ale já? Nezabýval jsem se tou myšlenkou do svých pětadvaceti podle mě nikdy déle jak jednu sekundu. A pak jsem zas vyrazil vesele do světa… Snad jen když mi bylo 6 a nastupoval jsem do první třídy, tak si máma do deníku poznamenala můj výrok, který jsem s povzdechem prohlásil s aktovkou na zádech sám sobě do zrcadla: “Tak teď budu chodit do školy, pak do práce, ožením se, budu mít děti, a pak umřu.”

S kamarádem v první třídě.

Protože smířit se se smrtí vlastně nejde, a kdo říká, že jde a je s ní smířen, tak bych jej nechal ještě tak minutu se zamyslet a pak říct, jestli skutečně, ale skutečně je s tím smířen… Většina lidí se se smrtí smíří tak, že v ní nevěří, že věří v posmrtný život, reinkarnaci, zkrátka něco dalšího. Neříkám, že nemají pravdu, jen že se s opravdovou smrtí, konec, šlus, tečka, doopravdy nesmířili (byť taková smrt možná neexistuje).

Protože je to téma tak těžké, zvolil jsem odlehčený, absurdně veselý, co nejvíce popíkový a rozdováděný refrén. Chtěl jsem, aby píseň byla úlet, aby byla taková, jakou ještě nikdo nenapsal, aby spojovala hudbu teenage pařby s textem k ní naprosto neadekvátním. S tímto zadáním jsem to dal ke zpracování producentovi Ondrovi Žatkuliakovi a spoluhráči Ondřeji Zámečníkovi, a oni dotvořili moji prvotní hudební kostru…a jak to dopadlo, uslyšíte…

Další stanoviště hledejte na ulici Kainarova.