Člověk by řval

Můstek v Lužánkách

Ne všechny písně, které zpívám v první osobě, jsou skutečně o mně. I když…

Jednou mi kamarádka vyprávěla o jednom svém nápadníkovi, kterého nechtěla, což věděla jistě od první schůzky. On byl asi frustrovaný, že toho nestihl předvést dost, že přece není možné člověka takhle soudit na základě dvou hodin, že třeba neměl svůj den, nebyl ve své kůži, hvězdy nebyly ve správné konstelaci, ale příště budou, a pak, v ten den konjunkce Jupiteru a Saturnu, ona prozře a uvidí, že on je ten pravý, že se rovnice doplňují, že k sobě patří jak Romeo s Julií nebo Mach se Šebestovou. A kolem budou v tu dobu kvést stromy, ptáci budou zpívat a z oblohy bude padat roj meteoritů.

Jenže to se nikdy nestalo.

Kamarádka nezabrala ani na výčet logických důvodů racionálně zaměřeného kluka, proč by měla zkusit ještě další schůzku, potažmo vztah s ním. Ve výsledku ji spíš ujišťoval o opaku. Jak iracionální, když člověk pracně dokazuje A, a ono se místo toho děje B.

Je možné, že se někde v paralelním vesmíru opravdu potkali v té správné konjunkci Saturnu s Jupiterem, a jsou teď spolu šťastní víc než dost. Ale ne v tomhle vesmíru, tady už nikdy.

Projděte si Lužánky, kolik takových příběhů zde asi bylo? Kolik prvních polibků se odehrálo na tomto mostku? Kolik rozchodů, kolik zklamání a bolesti?

Další stanoviště se nachází na fakultě informatiky Masarykovy univerzity.