Jmenuju se Pavel Čadek a měl jsem kdysi šílený nápad – zpívat písničky a hrát u toho na cello. Nikdo to moc nedělá (nebo aspoň ne klasicky písničkářským způsobem) a je celkem pochopitelné proč – žádné pražce, jen 4 struny, které se nedají zahrát zároveň, těžká koordinace zpěvu a hry smyčcem… ale zároveň je to krásný nástroj! Tvarem (při troše zbožných představ) připomínající ženské tělo, zvukem pak lidský hlas. A taky jsem trochu umanutý a nějaký nekomfort mě jen tak neodradí💪
Ale to předbíhám. Od dětství jsem měl rád violoncello a vážnou hudbu. Byl jsem divný kluk, který v devíti letech poslouchal Janáčka a sledoval u toho partitury. Trvalo mi ale docela dlouho, než jsem si připustil, že bych hudbu mohl fakt dělat. Na konzervatoř jsem šel až po maturitě a pro jistotu k tomu studoval ještě informatiku. Během studií vážné hudby jsem posbíral řadu různých trofejí ze soutěží, které mají své čestné místo ve sklepě v hromadách s pracovním názvem „nechci, ale nedokážu vyhodit“.
Vedle vážné hudby jsem taky hrával metal a založil postupně kapely Clawed Forehead a The Eclipse, se kterými jsme po vzoru Apocalypticy hráli cello-rock (neboli rock na smyčcové nástroje).
Tady jsem taky vydal svá první autorská alba. At the End of Spring (2007) s Clawed Forehead a Intimate Letters (2013) s The Eclipse.
Postupem času jsem hledal způsob, jak být nezávislý na členech kapely a jejich časových a zájmových možnostech, čímž vznikl v roce 2015 nápad být písničkářem. Mělo to tyto háčky:
- neuměl jsem a nikdy nechtěl zpívat
- neuměl jsem a nikdy nechtěl psát písňové texty
- violoncello se skoro nedá použít jako akordický doprovodný nástroj a do té doby jej takto použilo jen pár lidí, vesměs ovšem na repetitivní až meditativní a melancholickou hudbu s looperem.
Bylo tedy potřeba se rozhodnout, jestli a) čelit problémům 1) 2) 3), nebo b) potýkat se s neustálým přesvědčováním několika dalších lidí, kteří mají svoje vlastní nevyzpytatelné životy a touhy, které ne vždy budou v souladu s předmětem mého přesvědčování nebo c) přestat s hudbou.
Zvolil jsem áčko. A čekala mě zářná budoucnost…
Trvalo skoro rok marného zkoušení všech možných způsobů, než jsem se odvážil odehrát v roce 2016 svůj první koncert, který byl velice pochybné kvality po snad úplně všech stránkách. Chodil jsem do zpěvu a texty mi sem tam pomáhal zlepšovat písničkář Ivo Cicvárek, pár rad jsem pochytal i z textových dílen Slávka Janouška, až jsem pak s písní „Nelajkla mi status“ z roku 2017 udělal první průlom, zvítězil s ní v soutěži Notování 2018 a v 18. filmovém festivalu fakulty informatiky MU. V roce 2019 jsem vydal první album „Cellofolk“, na které jsem k sobě sehnal akordeonistu Ondřeje Zámečníka a cajonistu Jakuba Špiříka. Posléze Jakub Špiřík byl nahrazen Davidem Pašou, posléze se bicích ujmul Adam Sikora. Toto uskupení si říká Úcellová skupina, neboť hraje u cella.
V roce 2018 jsem ještě studoval doktorát ve Vídni. Když jsem prezentoval na konferenci v USA svoji několikaletou práci v oboru teoretická informatika (který mě upřímně nebavil), získal jsem přesně jeden ohlas – jakýsi vědec mi přišel pochválit moje písničky, které našel na netu. Tehdy jsem si začal uvědomovat, že akademická dráha není pro mě a později svůj doktorský pokus ukončil.
Významným posunem bylo předskakování Pokáčovi a Petru Bende koncem roku 2019, dále pak příležitostně i Báře Polákové, Bratrům Ebenům, Davidu Kollerovi, Migu 21, Anně K, Jelenům… Úspěšná byla také píseň 30, kterou jsem napsal a nazpíval spolu s Pokáčem, píseň Matěje Klusáčka Prsa, kterou jsem nazpíval s Michalem Horákem, či píseň Nestíhám.
V roce 2021 jsem vydal své druhé album 20-30, na kterém jsem pracoval už s celou řadou vynikajících hudebníků.
V roce 2023 jsem pak vydal album Stepní vlk, které bylo nominováno (ale nevyhrálo) na Anděla v kategorii Folk.
Momentálně dělám na čtvrtém albu s názvem Cellem vpřed! a třetím rokem se věnuju pouze hudbě. Snad to bude k něčemu dobré.
Cellu zdar!