Vystudoval jsem klasickou hru na violoncello na brněnské konzervatoři. Svého času jsem vymetal soutěže s Dvořákem a miloval Dmitrije Šostakoviče, komorní hru a spoustu vážné hudby. Během studií jsem ale taky založil instrumentální cello-rockovou kapelu The Eclipse, s níž jsem vydal album Intimate Letters složené z autorských instrumentálních skladeb. Postupem času jsem hledal způsob, jak být nezávislý na členech kapely a jejich časových a zájmových možnostech, čímž vznikl v roce 2015 nápad být písničkářem. Mělo to jen pár malých háčků: 1) neuměl jsem a nikdy nechtěl zpívat 2) neuměl jsem a nikdy nechtěl psát písňové texty 3) violoncello se prakticky nedá použít jako akordický doprovodný nástroj a do té doby jej takto použilo jen pár lidí, vesměs ovšem na repetitivní až meditativní a melancholickou hudbu s looperem. Bylo tedy potřeba se rozhodnout, jestli a) čelit problémům 1) 2) 3), nebo b) potýkat se s neustálým přesvědčováním několika dalších lidí, kteří mají svoje vlastní nevyzpytatelné životy a touhy, které ne vždy budou v souladu s předmětem mého přesvědčování nebo c) přestat s hudbou. Život prostě není lehký, a tak tři problémy byly stále ještě ta nejschůdnější cesta a zvolil jsem tedy áčko.

Taky jsem ještě studoval informatiku, ale o tom jindy.

Trvalo skoro rok marného zkoušení všech možných způsobů, než jsem se odvážil odehrát v roce 2016 svůj první koncert, který byl velice pochybné kvality po snad úplně všech stránkách. Ale když jste si jednou zvykl, že je potřeba cvičit 15 let každý den několik hodin, abyste si zahrál svoji oblíbenou písničku (Dvořákův violoncellový koncert h moll), tak vás slabý výsledek po roce zkoušení neodradí. Chodil jsem do zpěvu a texty mi sem tam pomáhal zlepšovat písničkář Ivo Cicvárek, pár rad jsem pochytal i z textových dílen Slávka Janouška, až jsem pak s písní „Nelajkla mi status“ z roku 2017 udělal první průlom, zvítězil s ní v soutěži Notování 2018 a v 18. filmovém festivalu fakulty informatiky MU. V roce 2019 jsem vydal první album „Cellofolk“, na které jsem k sobě sehnal akordeonistu Ondřeje Zámečníka a cajonistu Jakuba Špiříka. Posléze Jakub Špiřík byl nahrazen Davidem Pašou, posléze se bicích ujmul Adam Sikora. Toto uskupení si říká Úcellová skupina, neboť hraje u cella.

Významným posunem bylo předskakování Pokáčovi a Petru Bende koncem roku 2019, dále pak příležitostně i Báře Polákové, Bratrům Ebenům, Davidu Kollerovi, Migu 21, Anně K, Jelenům… Úspěšná byla také píseň 30, kterou jsem napsal a nazpíval spolu s Pokáčem, píseň Matěje Klusáčka Prsa, kterou jsem nazpíval s Michalem Horákem, či píseň Nestíhám.

V roce 2021 jsem vydal své druhé album 20-30, na kterém jsem pracoval už s celou řadou vynikajících hudebníků a ač je výrazně popovější, uchovává si myslím dost originálních prvků. Ale to už není na mně, abych hodnotil.