Björnsonův sad

Člověk vždy před ostatními tak trochu hraje. Často i sám před sebou. Se sociálními sítěmi se ale tahle věc podle mě dostala na úplně novou úroveň. Stali se z nás feťáci lajků a překrucovači skutečnosti. Zkušenost praví: nejvíc lajků člověk získá, když vyfotí sám sebe, jak si pořádně užívá života, když je na fotce šťastný, když mu to sluší. Ty lajky jsou ale stejně falešné, jako obrázek samotný. Kamarádka s novým přítelem pod rozkvetlým stromem? Lajk, však jasné, aby viděla, že mi na ní záleží. Však jim to přeju, však jsem dobrý člověk. Ale ve skutečnosti je mi to jedno, kdyby mi na tom záleželo, zavolal bych a zeptal se, jak se má. Kamarád má pivo na pláži u moře? Lajk, však jasné, ale když jej dávám, neusmívám se tak, jako on na té fotce, spíš mu závidím. On se taky neusmívá tak jako na té fotce, často už pár sekund po vyfocení.

Všichni mají lepší životy než já. Všichni jsou šťastnější a zajímavější. Jestli já sem vůbec patřím? Nepatřit do tlupy je vůbec snad nejhorší pocit, být jiný, divný, horší, nezapadající… Ale mohl bych občas zkusit taky něco zahrát, trochu zakřičet své “Já” do instagramové divočiny a snad tím ostatní přesvědčím. Snad i sebe.

A pak člověk zajde s takovou kamarádkou na skutečnou procházku v reálném světě, a zjistí, že je plná pochybností o sobě, že vlastně nežije život, jaký by chtěla, že vlastně s přítelem má problémy, že vlastně nemá kamarády, že ji vlastně trápí rodina, nedostatek peněz, sebevědomí…

Abych to ale uvedl na pravou míru, není to tak černobílé, z fotek mnohých kamarádů mám opravdovou radost a jsem rád, že je sdílí a ze srdce jim přeju každý úspěch. Jenom ten horší, neupřímný pohled, se podle mě dnes vyskytuje velmi často a o něm jsem taky psal píseň.

Projděte se Björnsonovým sadem, dejte si kávu (pokud ji dávají), tady jsem jich vypil spousty, nějak hezky ji vyfoťte a pošlete fotku přátelům či postněte na Instáč…a nebo si to teď nechte jen tak pro sebe.

Další stanoviště je u Právnické fakulty Masarykovy univerzity.